Cestováček, aneb co nepřehlídnout v Londýně // part1

V Londýně je toho bezpochyb mnoho k vidění. Za ty dva roky toho mé kecky prošmejdily vcelku dosti, od těch nejznámějších památek a zákoutí, až přes ty méně známé, až nakonec i na ty neznámé, na které se nikdo ale není zvědavý. On je člověk pak vcelku i rád, že vyvázl s oběma keckama a nemusí podporovat místní Turky v jejich obchůdcích se vším.

Jak už bylo řečeno, ač pln šedi a červených dekrů, Londýn toho má pořád spousty k nabídnutí. Tož vám dnes nabídnu pár rad a tipů, kam nakouknout, do jakého výtahu vlézt a kam se prostě vyškrábat, aby vás okouzlil výhled na Londýn. A jeřáby. Všudypřítomné jeřáby. Protože ty nikdy z Londýna nezmizí. Never!

part1//VYHLÍDKY

1. MONUMENT

Monument se nachází hnedkonc u London Bridge. Ač by se dalo čekat, že monument svou výškou předčí cokoli, v Londýně tomu tak není a v tomto centru se jaksi ztrácí v uličce u východu metra, obklopen budovami. A ač se to nezdá, i z takového zapadlého kusu světa můžete vidět kolem a kolem vcelku hezky na části Londýna. Samozřejmě nemůžete čekat zázraky, že se oko ku oku setkáte s velkým Okem. Nicméně když si to kolem projdete, uvidíte hezkou Okurku, pár budov, ulici, kde můžete chytnout projíždějící doubledecker a, což je asi největší chloubou Monumentu, naskytne vám krásný a přímý pohled na Tower Bridge v celé své nádheře. Jediný, co vás dělí od tohodle docela hezkého výhledu, je 311 točitých schodů. A zaplatit 3 libry. A neberou karty, takže si vemte rovnou hotovost.
Každopádně, nějaká stovka vám zajistí lehké kardio, osvěží vás londýnský severák a ještě k tomu dostanete potvrzení o zdolání tohoto Monumentu, jakožto památeční pamětihodnost, se kterou se můžete později pyšnit na sociálních sítí. A to se vyplatí, ne?

2. TOWER BRIDGE

Aj Tower Bridge nechtěl zůstat pozadu a zpřístupnil vyhlídkovou terasu pro ty zájemce, kteří jsou ochotni zaplatit 10 liber. 10 liber, si říkáte, to je strašně moc, ne? Inu, pokud se přeci jen rozhoupnete, počítejte s tím, že se budete ve frontě cpát s celkem dosti šikmookých, neboť ty musí vyblejsknout všechno. Pokud se tam nerozhodnete jít, počítejte s tím, že při procházení po mostě stejně budete čekat, neboť vás ta fronta ochromí a smilování vás nečeká.
Každopádně jakmile si jednou pořídíte vstupenku do velkolepého mostu, můežete se těšit na krásný výhled... tam dolů. Teda. Jasně, nikdo Vám nesliboval krásný výhled, no ne? Ale musí se nechat, že prosklená podlaha je fascinující a procházet se pod špinavou Temží a sledovat nicnetušící kolemjdoucí vás zabaví na docela dlouho. Pokud jste navíc šťastlivci, tak se pod vámi most otevře a vy můžete sledovat projíždějící loď plnou hépy píplů v přímém přenosu z vip místa. A  ono vlastně, potom uvidíte docela hezký pohled na okurku a průmyslovou zónu, takže žádný smutky, i těhlech 10 liber není úplnej vyhazov do vzduchu. A co víc! Dozvíte se i něco o historii tohoto mostu + spousty dalších. Samozřejmě nechybí zmínka o Karlově mostu v Prague!

3. LONDON EYE
No, když už jsem u toho vypisování vyhlídek, asi bych jen okrajově měla zmínit London Eye. Tuším, že to asi bude taká nejslavnější vyhlídková jízda v celém širém Londýně! Proto taky stojí neuvěřitelných 25 liber (což za našeho kurzu, děcka, bylo asi kolem litra!). A že není o co stát? Inu, to Vám mileráda dokážu. Takže, za tenhle směšnej peníz si vystojíte docela dlouhou frontu, počítejte zhruba půl hodiny, nicméně pokud svítí sluníčko, nebo to sluníčko má zapadat, počítejte možná tak hodinu až víc. Každopádně, pokud se vám podaří dostat k točícímu se oku ještě ten den, připravte si foťák a na nic nečekejte. Jakmile budete vehnáni do jedné z těch oválných místností a dveře se za vámi zavřou, bude se jednat boj o místo. Oko vám nejdříve nabídne výhled na tu nudnější stranu Londýna, kde víceméně neuvidíte nic jiného, než jen pár budov, trochu St. Paul a trochu jeřábů. Vlastně výhled, co omrzí tak za 5 minut. Když se po dvaceti minutách přehoupnete k Parlamentu, uvědomíte si, že už je sakra pozdě na nějaký boj o místo, protože všichni ti, co s vámi nesdíleli ten pohled na tu nudnou stranu, byli přilepeni nosem na druhé straně, dychtivě čekající na vyfocení celého filmu. Takže jakmile dojde na Parlament a nejste dosti chytří možná za těch 25 liber neuvidíte nic. A když vás někdo hodný pustí, stejně neuvidíte nic, co byste z ulice neuviděli. My máte fotku. Dobrý. Akorát tam ten parlament není vidět. Ale aby se tomu úplně nekřivdilo, ke konci vám to vyfotí skupinovou fotku, jakože surpriiise. Jen si ji pak musíte koupit. Asi za dalších pár liber. Prostě tahač peněz na tůristy. Tomu se prostě vyhněte.

4. ST. PAUL

St. Paul je pro mě taká srdcovka londýnská! Tanhle Paulík si získal mé srdce a vždycky, když jsem měla před prací chvíli čas, tak jsem tam s chutí jen tak seděla a na tuhle impozantní krásu jen tak zírala. Taky jsem tam krmila holubi, což už bych teď s českým platem jen těžko dělala. Každopádně, tahle budova si zaslouží obdiv aj zevnitř. A že to stojí asi 17 liber? Inu, zažila jsem levnější vyhlídky, ale co si budeme povídat, tady se fakt pokocháte i tím, co nabízí vnitřní architektura. Navíc si aj vyšlápnete pár těch schodů (528, přesnějši řečeno) a na oplátku vám bude nabídnut pohled kolem dokola na šedý Londýn.  Rozhodně bych ale nelezla na St. Paul jen kvůli výhledu, to je toliko jiných možností a variant. Pokud se ale rádi dozvíte něco víc o této stavbě a máte rádi architekturu, tak to za to stojí!

5. ARCELORMITTAL ORBIT
Znáte tu divnou červenou věc na Stratfordu? Tam, kde se konala olympiáda v roce 2012? Ač jsem na Stratfordu bydlela a tu červenou věc jsem vídala každičký den, nedokázala jsem tomu dodnes přijít na chuť a na jméno, no prostě ta červená věc, alias ORBIT. A věděli jste, že se dá jít nahoru? A že nahoře je taky vyhlídka? Ačkoli z té vyhlídky spíše uvidíte dobře jen Canary Wharf, což rozhodně není špatný výhled, ale suma sumárum taky žádná hodinová pozorovačka. Ale! Věděli jste, že tam jsou naprosto srandovní zrcadla, kvůli kterým už se to hodinév sdržení vyplatí?! A to není všechno. I když je výhled vlastně krásný, to nejkrásnější má přijít až nakonec. A to že tam mají skluzavku! A ne ledajakou. Ale že tohle je o těch výhledech, tak o skluzavce jindy!
Ajo, pro tenhle výhled platíte asi 15 liber.

6. SKY GARDENS
Tumdutudůů!
Pokud si to zvládl dočíst až sem, gratuluji! Neboť a poněvadž toto je ta nejlepší vyhlídka (v mém žebříčku) na celý London! A že doopravdy celý. Tahle budova slouží převážně jako kancelářská pevnost a střešní prostory byly využity k zasazení pár těch kvítků a postavení dvou barů, tak aby si kravaťáci mohli po náročném dnu odpočinou. Ale hola ejhle, nakonec se to stalo přístupné aj pro všechny obyčejné smrtelníky, takže se nemusíte převlákat do kvádra a vytvářet si falešné ID. Nicméně nemůžete jen tak přijít, to by dalo rozum že taká malá střešní paráda by toliko lidí najednou nepojala. Přes jejich webvé stránky (https://skygarden.london/plan-your-visit) si stačí jen zarezervovat datum a čas, v ten čas včas přijít a kochat se nádherným výhledem. Ajo! Je to ZADARMO. Když se to pak srovná s tím vším, co tady bylo zmíněno, je to až absurdní, že taková bomba a stačí jedno kliknutí na internetu. Takže vy ušetříte a ještě si přinesete nejmíň 50 ♥ na instagramu. A vo tom to v dnešní době je, ne?

 Fotky na pokochec:

Tower Bridge

Tower Bridge

Monument

Monument

London Eye

London Eye

Lodnon Eye

London Eye - noční vidění

Orbit

Orbit

St. Paul

St. Paul

Sky Gardens

Sky Gardens

Poznávání jihu Anglie, tedy cesty za cestu sedmou.

Po příjezdu z Říma a s prvním spadlým listem, změnil se můj stabilní svět v londýnské metropoli, kdy můj šéf málo peněz měl a proto vytvořil si další pracovní místa, přičemž mi jedno nabídl, bez možnosti říci ne, že je to dobrý pro můj kariérní růst. To jako kdyby se dala dělat kariéra v Costě. Ve stín toho všeho cestování tak upadlo do šuplíku plného špinavého prádla.

Avšak ne vždy je tma černá a samota o jedné osobě. Když nemůžeš keckou vyšlápnout za hranice s baťůžkem plným jídla a hlavou plnou pozitivních písniček, tak se rozhlídni kolem a vnímej tu krásu, co máš celou dobu pod čumákem, ale jsi tak tupá, že si toho nevážíš.

Brighton.

Tomu tak bylo v říjnových dnech, když už chladno na čepici bylo a já si vzala v práci 3 dny volna, protože za mnou přijel můj brat! Tedy, on asi nepřijel úplně za mnou, ale spíš za tím, co nás mělo v sobotu čekat. K radosti jeho a aj té mé, měla v tom malém přímořském městě odehrát koncert svého života kapela jménem Young Guns. Nicméně jak to tak bývá, takováto akce nebývá v poledním žáru anglického slunce, ale za tmy a při hvězdičkách, v alkoholovém opojení a v dobré náladě. Proto jsme využili čas, který nám byl dán, k průzkumu Brightonu, jeho krásných pláží, dlouhého mola, zelených parčíků, a pár hezkých domečků. Byť je Brighton nádherný, po chvíli ani to molo nezaujme tou vší poblikávající radostí. My se proto v celku teplém počasí vydali podél pláže, hledajíc malé barevné domečky postavené při pláži. Dalo by se to pojmout jako malá plážová garáž. Hezká, malá a barevná. Aj si tam skoro dokáži představit bydlet. Jen kdyby to mělo okna. No nic.
Jak jsme se vzdalovali od mola, nekonečno se před námi otvíralo, a my ani z dálky nezahlédli kus civilizace, na tož abychom viděli barevný zástup budek. V čepici začalo se mi potit vlas po vlasu, k uzoufání mě bolely nožky, ale hrdost, kterou jsem nesla před bratrem, byla silnější, tak jsem nepípla. Po dlouhých 40 minutách chůze jsme se rozhodli boj vzdát, když jsme narazili na podobně dělané budky, jen ne na pláži, ale na rovné asfaltce. Po krátkém uvážení jsme beztak usoudili, že to děláme jen kvůli fotce, a že na to fotce se asfaltový povrch nikterak neprojeví, a i kdyby, tak můžeme hrdě a s přízvukem intelektuálů tvrdit, že písek měl zrovna odliv.
Po vyfocení kecek jsme se nechtěli trmácet už takovou štreku zpátky, přeci jen, jedna cesta bohatě stačila, víc písečné laguny se nám do vansek už nevešlo. Z vychytralostí, jež je našemu rodu pravděpodobně určena, jsme se putovně dostali na zastávku oznamující, že zde zastavuje pouze jeden bus. Plus pro nás, ten autobus nás měl dovést k molu, což byla víceméně naše startovní pozice, takže super zpráva. Ta horší, nevěděli jsme, kdy to má přijet. A co si budeme povídat, pěšky bychom tam byli asi rychleji, každopádně po nějakých těch dvaceti minutkách nás čtyřnohý vůz poháněn nespočet koňmi dovezl neskutečnou oklikou tam, kam jsme chtěli. Času pořád ještě nazbyt, tak jsme si ten Brighton prolezli skrz na skrz. Všechny ty památky jsme víceméně vynechali, jen z radosti naší potkali jsme pár veverek, tak z toho byla radost veliká. I baráky zdobené jak v Nothing Hillu mají, pár set fotek jsme tak vyfotili a na západ slunce k pláži už si to hnali. Když už se na nás ten soumrak mračil, museli jsme se pomalu přemístit k místu hudebních orgií. Cesta od mola trvala nám zas něco málo před půl hodiny, naprosto vyčerpaní jsme došli k místu činu a zas jsme stáli, neb jsme ve frontě zůstali stát. Každopádně netrvalo to dlouho a my už s pivem v ruce užívali si neuvěřitelně debilně zazvučený koncert, který stál za ty peníze!
Po koncertě jen tak tak stihli jsme poslední vlak do Londýna (protože prostě nikdo nepočítal s tím, že kapela takovéhoto typu bude mít zpoždění a že třeba aj něco přidá), což nám ubralo na úsměvu. Vzhledem k tomu, že nebydlím úplně v centru Londýna (cca 40 minut nočním busem z Liv. St./ tím denním asi tak 150 hodin), a brácha měl jet ve 2 ráno jet už na letiště, začal šílený boj o čas. Jeho věci byly uložené u mě a jeho oyster křičela "máš NULU, nikam se nehneš!" Po půlnoci člověk nemá šanci na Liverpool něco najít a kartu si dobít, proto jsme bráchovi dala veškeré své drobné libry, poslala jsem ho do mekáče a vyrazila autobusem směr domov, pro jeho věci. Celá ta hodina a půl byla velký adrenalin. Když jsme neseděla v autobuse a nebrečela zoufalstvím, že to nestihnu a nerozloučím se a nechám ho tam osamotě, tak jsem běžela a umírala, protože moje plíce nebyly zvyklé. A byť měl jet autobus v 1.08 ráno směr Liverpool, měl 10 minut zpoždění a moje napuchlé oči už neměly co brečet. Lidi mě v děsu a možná i lítosti pouštěli do autobusu první. A i přes sobotní večer a spoustu opilých lidí mačkající STOPku z čiré debility a vyblitého mozku, stihla jsem být na Liverpool v neuvěřitelných 1.55. Bráchu jsem zastihla, objala, rozloučila se a v 2.05 on vydal se směrem letiště. Drama, ale precizně zvládnuté!

Oxford.
Oxford, univerzitní město, toť asi přízvisko, pro které je tak známé. Ovšem jak krásné je! Na tento výlet vydala jsem se spolu s Pájou. Jak je libo tušiti, Ti kdo znají mou milovanou Páju, tak vědí, že její orientace je sice originální, ovšem jen hlupák by se jí řídil. Totiž, Pája k zorientování v prostoru a čase potřebuje nanejvýš modrou oblohu a slunce jasné. Byť její přesvědčivý tón značí naprostou profesionalitu a suverénnost, často její vedení končí ve slepé uličce, v zapadlé čtvrti, nebo nejlépe na poli bez známky civilizace. Vždy, když s Pájou mou milovanou někam jedu, kladu si na srdce, že už jí nesmím věřit, protože to bych byla doopravdy blbá blondýna, ale že musím věřit svému instinktu a vyhnout se tak motání v cizoprostoru.
Inu, co Vám budu co. Tak jsme šly podle Páji. Ona totiž stoprocentně ví! Tak jsme tedy šly blbě, ale to vlastně nevadilo, protože jsme si koupily bagetu a podpořily místního žebráka, co nám lhal do očí, že na telefon potřebuje! Věřím, že v tom teplém dni lehce se opil na náš účet. Každopádně, když už jsme chytly správný směr a vítr nás vedl k univerzitě, odlehčila se i nálada a my se začaly těšit, až uvidíme jídelnu a celkově 0,1% prostory, kde byl natáčen Harry Potter. Protože to se prostě za nějakých 10 liber vyplatí žejo. Hlavně když si fanda jako Franta!
Ale bylo to moc pěkný, to se zase musí nechat, pohlédnu na z toho úhlu architektonického, že by můj tatínek měl radost. Po asi půl hodině, co jsme teda už zase šly ven, jsme obhlídly ještě nějaký ten kostelík, místní kůlturu a pár obchodů s muzikou. Jejich ulice vonící starobou okouzlily mě, a já Oxfordem zas jednou okouzlena byla.

A zbytek zas někdy příště. 

ŘÍM, cesta šestá.

Píše se třetího října, měsíce desátého, pro ty, kterým se nechce přemýšlet, měsíc říjnový. Měsíc přinášející chlad a mlhy, především v Londonu, kde se všichni už pomalu zahalují do šál a začínají investovat do zimních bund, to kdyby náhodou napadl sníh a teplota padla pod bod mrazu.
Ještě před třetím říjnem si dvě baťůžkářky v Londonu lámají hlavu s tím, co si na ty tři dny do Itošky zabalí, v čem tam ukážou své české půvaby a v čem neumrznou. Vždyť je říjen, ne?

Tedy, je zase třetího října, časně ráno, a my dvě, s batohem narvaným až k prasknutím svetrem, šálou a párem ponožek navíc, čekáme v prochladlé a mlžnou parou zahalené Anglii na náš letoun.

"Mám jen tenhle svetr, tak jako doufám, že mi nebude zima. No jakože podzimní bunda to prostě bude jistit."

Ano, jasně. Všechny tyhle myšlenky a rozhovory s mírně nejistým tónem v hlase byly zahnány v okamžiku, co jsme přistály zhruba v poledne, tam někde 40 minut od Říma.
Po vymotání se z haly a zjištění, jakým autobusem se tedy dopravíme do centra, žehne nás první vlna slunečního lesku a blesku, pod tou vrstvou bundy a svetru tvoří se mi lívance všude možně. Během té půlhodiny jsem si stihla polít vodou letenku na zpáteční cestu, která mi zároveň na tom žáru stihla i uschnout. Potíme pot, potíme přebytečná kila a vlastně doufáme, že takovej hicák přece nemůže být po celou tu dobu našeho pobytu! Nebo může?

No, nasedáme do autobusu a doufáme, že o těch 40 minut později se trochu ochladí. Nebo se usmažíme snadno a rychle, jako ta vajíčka na pánvi.

PAŘÍŽ, cesta pátá.

Naprosto spontánní únik z reality, z londýnské krabice ždímající pracanty z cizozemí. Vzhledem k nadprůměrnému stavu pracovníků na v kavárenské povalečce mi byly nabídnuty dva po sobě jdoucí dny OFFu, což se nestává každý den, to už je snad větší šance narazit na nějakou slavnou upocenou celebritku v centru města. Ale to se mi taky ještě nestalo. Je v tom zakopaný pes, asi něco dělám špatně.
No nicméně dva dny volna jsou k dispozici, v blízkém okolí není kdo by se mnou cosi podnikl a po chvilkovém brouzdání na néťu narážím na ultra-levnou-low-cost jízdu dvoupatrovým autobusem do srdce Francie, do romantické Paříže!
"Tyvole, tyvole, přeci nepojedu sama, ne? Jakože co když se ztratím?" Mapa odvěký nepřítel, francouzsky možná tak akorát Že ma pél? Že svííí, Že tééé, a jediný rádce a světlo v těžkých chvílích bude zhasnuto, neboť nejsem milionář, abych si platila data mimo UK.
Jo.. Ne.. Ale jó! Pojeď! Ne... nejde to, mám strach z iracionálních věcí! Srabe!
Jo! NE, JO, NE, JÓÓ.
Tak jó?

Po teplé sprše usedám k notebooku a klikám, že tuhle výzvu přijímám.

DOVER, cesta čtvrtá

Ne všechny cesty jsou za hranice anglické, mimo území čaje o páté a královniny šatní skříně plné deštníků. Někdy se životní situace prostě tak sejde, že není ani chuť opustit tu zemi bohatou na přírodní katastrofu jménem déšť, ani není čas tu zemi opustit, a především nejsou prostředky, tedy ty finanční.
Není to však stopka všem výletům, baťůžek si proto balím jen debetní kartou, protože od dob, kdy jsme se sem přestěhovaly, není již nikdo, kdo by se staral o svačiny z řízků a zásob sladkostí, že by to nakrmilo i celý autobus. Teď nastala doba, kdy nemáme v ledničce pomalu ani to máslo pro nějaký klouzavý základ. Nasazuji oblíbení kecky, pouštím oblíbenou hudbu a rozjíždím to moji oblíbenou nízkonákladovkou, autobusem s děravou sedačkou a nestabilní wifi, směrem k jihoněčemu.
K místu, kde válčí půda s vodou, kde skaly rostou a kde uprchlíky zpět k domovu ženou.
Dover ♥
Dobře, s těmi uprchlíky je to lehce nadsazený, nesmýšlím o nich vůbec zle, ba dokonce i já jsem takový lehce poevropštěný uprchlík vysávající anglickou státní kasu tím, že si v práci piji dvě kávy denně a většinu dne tančím mezi zákazníky. Ale i tak se nad tou uprchlickou vlnou zastavuji. Fotím si selfie, jak požírám loď; "haha, teď Vás všechny sežeru." Jo, směji se svým vtípkům zcela sama, navíc na fotce vypadám jako Zeman, takže okamžitě mažu, "od zítřka začnu cvičit," přesvědčuju sama sebe a se sušenkou v kapse pomalu a udýchaně stoupám na veleznámé Doverské cliffy. Po chvíli funění, nechávám slunce za sebou a vítám moře, zelenou palučinku a jednu kozu v dáli. Cesta, kterou se vydávám, je neskutečně klikatá, táhnoucí se dolů a nahoru, proto opouštím nápadu vydat se za obzor, až do země neznámé, kde si usmyslím nový svět, a usedám na trávu na konci z jednoho výběžků, nohy spuštěné do větru a hodinu nasávám to nádherné přírodní krásno. Fotím si nohy, ujídám si svoji svačinu a mám pocit, že jsem nenápadně vyblejsknutá nějakým džapán párem. Se zbytkem kolem úst, sbírám svoji důstojnost, vstávám, drobky ometám a na zpět se vydávám.
Cesta zpět vede mě stejným úskalím, jen směrem opačným, po chvíli odvážného sestupu a nebezpečných oblázků ležících na prašné cestě, konečně dostávám se dolů, k moři a molu a lidem a lodím a uprchlíkům!
Sepisuji pár pohledů, jen aby bylo vidět, že jsem ten typ cestovatelský a na pohledy si najdu čas vždy a všude a pomalu si sbírám svých pět švestek, pomalým krokem směrem ku autobusové zastávce, kde mě má můj autobusový oř vyzvednout a dovézt v bezpečí do Londonu.

- 5pm. Spanilý autobusový má přijet. Nepřijíždí.
-5.10pm. Klídeček, ten autobus se prostě někde zasekl v zácpě, jsi přeci v Anglii, lidi pěšky nikdá nikam nechodí.
-5.20pm. Paní vedle mě nervózně přešlapuje. Asi taky jede do Londýna. Oni ale přijedou, vždyť jsou tak zlatí!
-5.30pm. "Madam, taky jedete tou debilní společností do Londýna?"
-5.40pm. SMS! Po naprosté depresi, že mým osudem je umřít v Doveru, kde slunce zachází a za mé vtípky já budu potrestána.

"Náš autobus se při cestě k Vám porouchal, posíláme Vám taxíííí, které Vás hodí do nejbližšího města, kde se Vás ujme jiný autobusák, doufajíc ve Vaši přízeň, nešnleprééés"

6.00pm. Přijíždí taxík. Tak se 8 cizinců souká do jednoho auta. Až mě mrazí, že to je jeden z těch mnoha typů taxíků, kde se ptají na vědomostní otázky, na které máte nesmyslně málo času. Áj doónt nóów inglíš. Hlavně mě nechte být. Nicméně tento scénář se nepotvrzuje, díky bože, a po pár desítkách minut (že tohle je nejbližší město?) se ocitáme na jiném nádraží, kde čeká asi dalších 100 lidí, kteří se snaží i přes mrtvoly dostat do Londýna.

-7.00pm - Přijíždí autobus. Kolem autobusu se shluklo asi dalších 50 lidí a v panice, že nedojde řada na všechny, začal boj o každé místo. Malý nemalý, dítě či postižený, tady se jela krvavá bitva, která měla znát jen pár vítězů. Po dramatizujícím průběhu, začalo býti vcelku jasné, že dav lidí se do autobusu narvat dokáže, v 7.15 se startuje a my konečně jedeme.
Dvě úmorné hodiny v polorozpadlém autobuse, dávám se do řeči s mladou Indkou, přidáváme se navzájem do přátel na facebooku, což z nás asi logicky musí dělat přátele i v normálním, lidském životě.

-9.30pm LONDÝN! Milovaný Londýn pln náhradní dopravy, spoustou autobusových linek a do půlnoci jezdícího metra. Ach Londýne!

O půl 11 ocitám se doma, unavená, znechucená svým oblíbeným nízkonákladovým bohem. Cpu do sebe čokoládu na uklidnění nervů a od zítřka fakt pracuji na fyzičce.

BRUSEL, cesta třetí.

Nedlouho po výletu z Amsterdamu, já přesedám z autobusu na autobusu, vždy nervózně přešlapuji na poflusaném nádraží a snažím se vymyslet, jak bez mapy nakonec trefím na ten správný autobus.
Mé obavy, neboť už jsem zase osiřela a musela jsem někde ze svého (hodně hlubokého) nitra vytáhnout ten 6. smysl, který mě dopraví k tomu správnému autobusu na tom obrovském Amsterdamském nádraží (čímž jasně naznačuji, jaký jsem velký nafukovač balónů, výraz "nedlouho" představuje téměř okamžitě, precizní a hladké napojení!) a já se tak spokojeně a pokojně dostanu na nádraží Bruselské. Nápomocni mi byli v tomto případě dva milí mladíci, kteří přesně odpovídali šabloně baťůžkáře, který se vší soustředěnou silou snaží zastavit čas a dostat se do toho autobusu, který právě odjel. Oni se sice do Paříže nedostali (a možná jo, ale asi ne už tak za levný keš, jak původně chtěli), ale já díky nim do Bruselu ano. Štěstí postavené na úkor jiných, moc mě to mrzí, milý osude, avšak čachra je čachra.
(2 hodiny jízdy, strom, strom, hele mlýýýýn, strom, a kde jsou ty tulipány? strom, strom - asi spím, neb dlouho žádný strom nevidím - město, civilizace, už žádný dobytek!)
A tak malé pískle v bruselské metropoli vystupuje, s baťůžkem nasazeným, odhodláním vykasaným až pod bradu a s úsměvem na tváři.

AMSTERDAM, cesta druhá.

Výlet za poznáním kultury nikdy nekončících cyklo stezek, věčně promočených kecek a zamotané, možná lehce vykouřené, orientace při kanálech, tam těch amsterdamských.

Tentokrát se mé kecky nevydaly samotné, doprovodem jim byly kecky Terezčiny. 

Rychlá poznámka o Terez: ta, která jde vždy správným směrem, v mapě se orientuje jako v postavách v Harry Potterovi a která se ničeho nebojí.

Rychlá poznámka o mně: já, která jde vždycky tam, kam nemá (jako třeba v Praze, kdy se ztratím i na Václaváku), která se číst v mapě teprve učí (a zná jen Harryho) a která se taky ničeho nebojí, jen že se ztratí! 

Náš výlet, tentokrát po vzdušné čáře, né té klikaté, silniční, teoreticky začíná 26. srpna, v 6 hodin ráno, kdy nám mělo letět letadlo. Prakticky však začíná asi o 7 hodin dříve, už dne 25.
Naše internetové připojení nikdy nebylo geniální, ultra rychlý, ba naopak, dost sekající a na nervy brnkající. Právě na to se ještě do teď Terez odvolává a shazuje na to veškerou vinu, neboť tehdá, když se dělalo check-in, mi nedorozuměním spletla příjmení, a tak v letadle měla místo Geletové sedět Getetová. Malé nedorozumění? Možná, v tu chvíli ovšem panika veliká! Velcí neználci a na pomaleé připojení vždy a všude odkázáni, hledáme odpověď u velkého bratra, Googlu. "Jeďte na letiště o 3 hodiny dříve, dojděte si za letištním Guru-týpkem a tam se optejte na radu, ooomm. Doufejte ve svůj prospěch, že platit extra nebudete muset více, ommm." Tak jsme si radu vzaly k srdci, celý 25. srpen jsme nespaly, již o půlnoci se k letišti odebraly a ve 2 hodiny, jen asi o 3 hodiny dříve, než bylo nutné, jsme toho letištního týpka o radu požádaly. 

No. A co Vám budu povídat.

Týpek, jehož výraz byl horší než veškerá zoufalá nuda na planetě, nám pohrdavě řekl, že s jedním písmenem ať si nelámeme hlavu, že to v podstatě NIKOHO nezajímá.
"Co prosím?"
Ani nevím, co všechno se ve mě mísilo. Úleva, vztek, únava, radost a naprostá zoufalost. "To nám jako chcete říct, že jsme tady o 3 hodiny dřív úplně zbytečně?"
ANO, to nám přesně chtěl říct.

Zbytek letištního čilingu jsme strávily na sedačce vedle týpka, jehož chrápání bylo horší, než to Pájino. 

A hurá do oblak!